Kapitola 7 - Ve Spiritově jeskyni

5. března 2008 v 13:04 | Vaše dračice |  Kapitolový příběh
Po dlouhé době přináším pokračování příběhu...
Otevřela jsem oči a zívla. Chtěla jsem vstát a jít se napít z jezírka, jenže jsem si něco uvědomila. Ležela jsem na nějaké měkké kůži. Proto jsem se přinutila rozhlédnout se, kde se nacházím.
Ležela jsem ve velké jeskyni, kde pořádek moc nevládnul. Po zemi se povalovalo spoustu mně neznámých věcí a kůží, občas i kostí a uprostřed toho všeho klidně spal ten velký bílý drak, který mě sem podle všeho, na co jsem si z předchozího dne pamatovala, zřejmě donesl.
Když jsem vstala a chtěla vyjít z pelechu tvořeného kůžemi, o cosi jsem zakopla a tím rachotem ho probudila.
Nejdříve zvedl hlavu a až pak otevřel jedno oko po druhém. Se zazíváním se protáhl a odhalil tak tlamu plnou špičatých bílých zubů.
"Ty už jsi vzhůru, Drageo?" řekl tím svým příjemným hlasem.
Kývla jsem hlavou k souhlasu. ¨Přitom mi spadl jeden pramen mých modrých vlasů do očí. Modrých? S neskrývaným nadšením jsem se celá prohlédla. Zase jsem získala svoje staré zbarvení.
"Děkuju."
"Není zač." odvětil.
"Jak vám mám vlastně říkat?" zeptala jsem se. Svoje jméno mi totiž dosud neřekl.
"Jmenuji se Spiritus." odpověděl a pokračoval. "Půjdeš už domů?"
Zmateně jsem na něj pohlédla.
"Rodiče už o tebe určitě mají strach."
"Já... vlastně.... " zmučeně jsem si sedla a sklopila oči k zemi.
"Utekla jsem z domova. Všichni se mi posmívali za moji hřívu... ale zjistila jsem, že se o sebe nedokážu postarat... Nemohla... nemohla bych zůstat u vás?" podívala jsem se na něj se slzama v očích. Styděla jsem se za sebe.
"Klid, maličká." přišel ke mně a pohladil mně po hlavě.
"Můžeš u mě zůstat. Naučím tě, jak se o sebe máš postarat a možná i něco málo z přírodní magie. Budeš teď mým učněm."
"Učněm?" vypípla jsme a popotáhla.
"Ano. A teď už neplač, nesluší ti to." usmál se a utřel mi slzu, která mi stékala po tváři.
"Cirothe už se neukáže?"
"Cirothe byla ta démonka?" optal se.
"Ano."
"Musím tě zklamat, ale nejsem si jistý tím, že se u tebe už neobjeví. Může si tě kdykoliv znovu najít. Ty se jí ovšem nesmíš nechat ovládnout. To tě ještě naučím."
Povzdychla jsem si.
"Hm... počkej tu. Donesu ti něco k jídlu. Zítra začneme s tvojí výukou."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Molly Molly | Web | 5. března 2008 v 16:32 | Reagovat

Doufám že brzy napíšeš pokračování. Jsem hrizně nedočkavá.

2 Danula Danula | E-mail | Web | 5. března 2008 v 18:51 | Reagovat

Souhlasím s Molly, tak honem honem:)

3 Molly Molly | Web | 6. března 2008 v 18:07 | Reagovat

Jo a mám už na blogu 1. kapitolku, jen sr trošku podobá na tu tvou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama