Básně

23. března 2008 v 19:55 | Vaše dračice |  Moje básně
Skoro jsem zapomněla, že jsem kdysi napsala i pár básní. Tady jsou některé z nich.. a začínáme, kterou jsem nazvala Ležela sama... je to moje úplně první báseň :)
Ležela sama, chtěla letět pryč,
jenže nemohla,
ležela tu sama.

Sama na kraji jeskyně,
čekala až z ní život vyprchá.
To co jí ten vrah udělal,
se jen tak nenechává.

Ležela tu tak sama,
s potrhanými křídly a mečem v těle.
Ležela sama, slzy jí tekly z očí,
čekala, až se kolo jejího života dotočí.

Sice nemohla, ale chtělo se jí řvát,
mohla jen čekat, až život její dohasne
a tiše plakat.

Copak drakobijci nemají city?
Oni snad nic necítí,
když probodnou dračí tělo mečem svým,
a oni se je snažíme uprosit vzlykem svým srdceryvným.

Ten člověk, co zničil jí život,
si zaslouží odměnu od svého krále,
ale za cenu jiného života,
života, který teď pomalu dohasíná,
a naděje, že se drakokobijci někdy napraví, odumírá.
Další báseň se jmenuje Tam, kde já žiji. Podle mě je taková ještě nic moc... mno ty začátky...
Tam, kde se hvězdy dotýkají sebe,
tam, kde nacházím sama sebe,
tam, kde říčka lesem protíká,
tam, kde se fantazie s realitou potýká,
Tam žiji já.

Je tam les listnatý,
nad ním létá tvor šupinatý,
tvor barvy fialové,
který před všemi tají myšlenky své,
tvor s modrými vlasy,
cení si té věčné krásy.

Její jeskyně,
vystlaná je peřím,
její jeskyně,
v níž se pohodlně leží.

Tam bych teď chtěla být,
jenže musím v lidském světě žít.
Uvízla jsem ve světě, kde nemám naději,
kde lidé draky nechtějí...
Další báseň s názvem Sen. Něco podobného se mi opravdu kdysi zdálo :)
Proč se na mě koukáš,
jak kdybych spadla z jahody?
Proč se mě ptáš,
jestli jsem neutrpěla duševní nehody?

No tak co?
Jsem dračice s vlasy.
No a co?
Co honí se teď v tvé hlavě asi?

Vypadám sice jako holka,
která miluje draky,
ale ve skutečnosti jsem dračice,
a vlasy mám na hlavě taky.

Teď asi přemýšlíš,
že do blázince zavoláš.
Teď asi přemýšlíš,
co se mnou uděláš.

Nevěříš?
Dobrá, své tajemství ti vyjevím,
a před tebou
se v dračici proměním.

Najednou před tebou,
dračice s vlasy stojí,
a ty už víš,
že jsem žila pod identitou dvojí.

Co na mě civíš,
jak kdyby ti měli vypadnout oči z důlků,
teď už víš,
že ze mne znáš jen půlku.

Co říkáš? Že ty jsi drakobijec?
Takhle přeci naše kamrádství neskončí.
Jsme přeci kamarádky od doby,
co jsem se vylíhla z jednoho z tří vajec.

Říkáš, že mě chceš zabít?
Ale to tebou jen cloumá zlost.
Ale co mám dělat?
Už toho začínám mít dost.

Najednou vytahuješ odněkud meč,
a já zjišťuji,
co doopravdy jseš.
Už nechci tvojí kamarádkou být.

Lituji, že jsem někdy kamarádkou ti byla,
řeknu,
a jedinou ranou tlapy tě k zemi srazím,
máš štěstí, že jsem tě nezabila.

A najednou jsem se na posteli posadila,
a zjistila jsem,
že to, co jsem teď prožila,
byl jen sen.

Ještě se nechci loučit s polštářem svým,
a tak zpátky uléhám, a už vím,
že svěřovat se nikomu nebudu,
se svým tajemstvím.
Následující báseň Nenávist, na kterou bude navazovat hned ta další... tyhle dvě budou kruté...
Tam, kdesi nad lesem,
vůně nenávisti nese se.
Tak silná a mrazivá,
která moc obvyklá nebývá.

Máš chuť se zabít,
že ano?
Tak vem si něco ostrého
a podřež si žíly!
Nebo spoutej si křídla
a skoč z vysoké skály.

Už cítíš k sobě nenávist?
Už žíly si podřezáváš?
Už ze skály padáš?

Teď je pravá chvíle si vzpomenout
na ty, co tě měli rádi.
Tvoje láska, rodina,
a tví kamarádi.

Ano, vzpomínat můžeš,
to je to jediné,
co ti zbývá.
Protože dolů se řítíš,
a Smrt je ta,
co na rozloučenou ti zpívá.
A její pokračování Peklo:
Slyšíš hlasy,
volají tě zpět,
hrůzou vstávají ti vlasy,
ale zpátky se ti nechce.
Ne teď!

To světlo,
je tak lákavé,
napřahuje po tobě
pařáty své.

Necháš se jím unášet,
nebo vrátíš se zpět?
Stojíš tam a koukáš němě,
zatímco někdo na druhé straně volá:
,,Neumírej! Vrať se zpátky ke mně!"

Nechoď tam,
pojď radši za námi!
Říká ti hlas za světla,
tobě neznámý.

Jdeš tedy za světlem,
jde to tak lehce,
cítíš, že kamsi se propadáš,
ale dopad neproběhl zrovna měkce.

Najednou,
smrad a zápach hnilobný tě oblopil.
Ano, holčičko, jsi v pekle,
to už kde kdo pochopil.

Maso, kosti a krev,
to vše tu můžeš vidět.
Žádný klid, jen bolest a řev,
je tu odevšad slyšet.

Začínáš se měnit v démona,
tak jako všichni, co tu jsou.
Tvá bolest a nářky nic nezmohou,
oni ti tu totiž pomoct nemohou...
...ani nechtějí...

Nedostaneš se už nikdy odtud,
to už doufám víš,
a jestli trápila si se potud,
tak věř že,
teď se budeš mít ještě hůř!
Tohle je podle Cirothe. Pojmenovala jsem ji T
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dragea Dragea | 23. března 2008 v 20:12 | Reagovat

Hm...koukám, že se to sem nenahrálo celé :(...tak těch posledních pár ještě dohodím...

2 Molly Molly | Web | 24. března 2008 v 10:40 | Reagovat

Mnooo hezké, ale ta druhá je smutná

3 Danula Danula | E-mail | Web | 25. března 2008 v 17:44 | Reagovat

Páni zvláštní...nenávist se mi moc líbí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama